ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 565 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Nic nebylo obraze umělcově křivějšího! Mezi chtěným realisovaným není díle jeho rozporu, není mezi nimi tragické propasti. Od prosté, nálady reflektující písně složitému mnoho­ tvárnému útvaru zpěvohry, kantáty velkolepým orga­ nismům oratoria mší, modliteb hluboce zbožné duše, od Sonátové formy komorních děl rozložitým větám symfonií, obrovským lícním symfonických básní ouvertur pnou se oblouky jeho obřího díla životního mezi nimi kružbách a čišelováné ozdobě fiál jako díla slastného oddechu a prostého cítění tkví množství drobných jeho prací ostatních. S tou všestranností ovšem nutné, příčinné souvislosti je obdivuhodná hudební inteligence Dvořákova, jež zase jediné universálností Fibichovou měřiti. Pro malé duchy rozptýlivost kultu forem znamená zpravidla úpadek anebo rozklad hodnoty jejich celkového díla, jemuž nemohou přinésti ničeho svého chudého nitra: velké formy novým, protože svým obsahem naplniti může jen velký duch sourodý jejich heroickým tvůrcům. Paralelní vývoj života a umění hned připomínám: vývoj bez trapných, vysilu­ jících velkých krisí přerodů uměleckého kréda vynesl z vln svého dění plody, nichž zrcadlí život jeho pro­ jevy jasnou klidnou tváří, pod níž nebije níž nezní 45 . té obrovské mnohostrannosti však také charakteristický rys jeho vniterné velikosti.ANTONÍN DVOŘÁK. Nebyl Dvořáka projev nějakého asimilačního sklonu v jeho umělecké povaze, který dal nitra jeho vytrysknouti mohutným básním spjatým věty jeho symfonií, nichž formalistická esthetika pitvavým rozborem spatřovati snadno mohla >odlesky slohu ducha< velkých symfoniků osm­ náctého počátku devatenáctého století, nebo nádherným konfesím uměleckého svědomí života, jakými naplněny jsou královské věty jeho komorních děl, plným úchvatné, ryzí bezprostřednosti pravdivosti, mnohém přímo připo­ mínající otevřenou duši Schubertovu. Proto také Dvořák byl jedním prvních, kteří dovedli české hudbě něco říci cizině, těch, kdo dovedli mohli nové průlomy a nové průzory vnésti svým dílem krátký náš svět, aniž přestali býti mluvčími sebe sama začali blouzniti doma řečí cizí, níž jen znenáhla vzpamatovávali jako těžkého, dusivého snu. 557 Tou mnohostranností vrhající vždy nová nová světla v obraz jeho umělecké individuality odlišuje Dvořák nejen od Smetany, nýbrž Fibicha, přes tímto společně stojí půdě velké hudební kultury slučující sobě kosmo- politické prvky evropského nánosu posledních tří století