ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 387 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Moje logika vždy ničící. přece zlobím. Krev chci, prokletou krev holoty! proto musí býti Rakkóx toho nelze, bohužel, změniti roztrhán jako trhá jestřáb holubici. Ze zlosti stal jsem dokonce humoristou milost- nosti. Toužím tom, abych byl sražen nabyl tak práva po- pustiti uzdu své záludné prchlosti. Na počátku tvor ukrutný touží ničení konci zase.) A . Oslové tomu ovšem nerozumějí.* Schultze VII. A proto Schultze VII. 379 knír, jej mohl dvěma prsty stěží obemknouti. >Je vlastně,* mluvil svým koženým stěnám, »na­ prostý nesmysl, zlobím-li pro toho Rakkóxe, neboť ho nepotřebuji. A pak směje jako smějí šíleni ústavech. >Rhinoceros! Rhinoceros!* řve. Shromáždění jdou velikým Schultzem; všichni jedou lejbližším rychlíkem Číny. »Prostá zvířata lidské děti,* pokračuje Schultze, >jsou spíše vraždění nakloněny nežli rozkošem vyvinutý, zdravý člověk taktéž. Jiní lidé trpí vodnatelností však trpím vzteklostí.RAKKÓX, BIUONÁŘ. zlostný, neboť živočichem, jenž dosáhl nejvyššího stupně vývoje. věc je hrozně jednoduchá. při tom ještě směju. Bylť jsem zlostným na­ rození, ačkoli jsem nikdy neměl podstatnou příčinu zlosti. pochází odtud, prostí živočichové nejsou vědomi své osobitosti složití živočichové nevěří teprve život individuální proto necení ani ani oni svůj život tedy život jiných bytostí příliš vysoko. Sotva se vzdálil Sedmý svého pokoje koženými stěnami, cuchal knír všemi desíti prsty tak prudce, jednotlivé vousy vy­ padávaly kolem poletovaly. ♦ (Příště konec. zaskuhrá jako divoké zvíře, bije oběma pěstmi malého kávového stolku, sesuje jako stará škatule klobouky. Na to však uklidní chladne, jde schůze propuštěných eniů, přemlouvá je, aby vystěhovali ním Číny po- tvali tam císaře čínského proti obecně nebezpečnému Rak- cóxovi, jedná neaffektovaně jako tiché lesní jezero. skřípal zuby melodicky sice, ale přece jemně. Největší geniálnost totiž proto zde, aby lidské plémě bylo vydáno posměch štváno. nepochybně můj osud, abych žil stále stadiu zlosti. měl při tom svých několik mono­ logů byl monologům zvyklý.* Směje poslouchá jako čapí klepání ovšem nikoli docela tak. pohlédne zase své kožené stěny svůj kožený nábytek jemně tlačené věci raduje se, že vězí tak docela mezi starými zvířecími kožemi; jemu jsou všecky bestie tak pořádně sympatickými