* Zavrhuje vůbec
každou kritiku, která měří literární dílo podle jistých norem,
theoreticky vydumaných, která přistupuje posouzení díla
s hotovým již předpokladem, tam nutně musí býti obsa
ženo, pak vykládá, jaké míře toto nutné skutečně se
tam nalézá. hodnotě
díla soudíme podle šíře vzhledu auktorova, podle věrnosti
pojímání zjevů životních podle živosti, jakou zobrazeny
jsou jevy, kterých auktor své práci dotknul. Dobroljubov zamítá rozhodně kritiku
aesthetickou, jak byla jeho doby Rusi rozšířena.
Jest třeba, aby fakty, nichž autor vychází které čtenáři
předkládá, byly podány věrně. Kritika, která ukazuje, měl spisovatel na-
psati, pokud pěkně splnil svou povinnost, hodí snad
ještě při začátečníku, který vzbuzuje svým talentem naděje,
avšak jde rozhodně falešnou cestou potřebuje tedy rady. Zejména odsuzuje Dobroljubov
iínání takového kritika, který zahrávaje povzneseného
idce, vytýká literárnímu dílu to, tam není, by
i podle jeho theorie mělo býti.*
Z propagačního úkolu, který Dobroljubov literatuře při
suzuje, plyne také základní její vlastnost pravdivost. je
ba kritiky nedůstojná.KRITICKÉ NÁZORY DOBROLJUBOVA. Ncní-li toho, literární práce
pozbývá svého významu, ano stává škodlivou, protože
slouží vyjasnění lidského poznání, nýbrž ještě většímu
zatemnění rozumu.
. Měrou
talentu spisovatelova bude to, jakém stupni jak široko
zachytil život, kolik dílo jeho jest výrazem skutečných
tužeb určitého času národa, jak silné, syté objemné jsou
obrazy, které vykreslil. 129
atd.
Ale celkem jest nevhodná, protože staví kritika stupeň
školního pedanta chystajícího prozkoušeti chlapce.
Pravda jest sice nevyhnutelnou podmínkou literárního
díla, ale sama sobě netvoří ještě hodnoty jeho. Aby kdo byl básníkem opravdu národním, třeba více:
třeba proniknouti duchem národa, prožiti život jeho, sta-
nouti ním rovni, odvrci všecky předsudky stavů, kni
hového učení j.
Tím stanuli jsme již jeho zásad kritických, které ná
zoru jeho literaturu její poměr skutečnému životu
přirozeně vyplývají., procítiti vše tím prostým citem, jaký lid. Takového kritika srovnává
lověkem, jenž spatřiv krasavici, ihned resonuje, proč nemá
ové postavy jako Venuše Melská, proč obrys rtů jejích
tí tak krásný jako Venuše Medicejské, vzhled její nemá
~ výrazu, jaký nalézáme Rafaelských madon atd. »Aesthe-
tická kritika stala teď příslušností citlivých slečen Malé
známosti citlivými slečnami zavázáni jsme tím, neumíme
psáti tak příjemné bezvadné kritiky
